Ryan Giggs se rozhodl poskytnout rozhovor pro televizi CNN, ve kterém mluví o své fotbalové kariéře a pohledu do budoucna. Otázky klade Alex Thomas.
Jak se nyní cítíš, když jsi byl po celou kariéru součástí tak úspěšného klubu, jakým je Manchester United?
Měl jsem to štěstí být součástí United v těch nejlepších dobách. Pamatuji si, že všichni v týmu byli doslova posedlí Liverpoolem, který svého času vyhrával všechno. Já sám jsem vyrůstal jako fanoušek United, takže jsem jejich stálá vítězství nenáviděl.
Mohl bys nás vzít zpět do roku 1990? Co se tehdy dělo?
V těch dobách bylo všechno úplně jiné. Samozřejmě jsme ještě neměli Carrington a ostatní možnosti, které dnes máme. Trénovali jsme na starém cvičišti nazývaném The Cliff, který měl neuvěřitelnou historii. Trénovali tam třeba Busby Babes, ale i legendy jako Best, Charlton nebo Law. Vždy, když se k této budově přiblížíte, dýchne na vás historie – jenže samozřejmě, čas jde dál. Když mi bylo kolem 17-18 let, tak jsme tréninky začínali obvykle v půl jedenácté. Zatrénovali jsme si, potom nám zbylo možná tak 10 minut nebo čtvrt hodiny na tělocvičnu a domů jsme se vraceli nejdéle ve 13 hodin. Teď je to úplně jinak. Máme masáže, bazény a veškeré možné vybavení, na které si vzpomeneme…
Je jednodušší stát se fotbalistou dnes, než tenkrát?
V těchto dnech je to těžší? Pravděpodobně ano, protože jste stále pod pečlivou kontrolou. Jeden dobrý zápas a všichni z vás dělají světovou hvězdu, a samozřejmě se to promítne i ve vašem přijmu peněz, takže když zahrajete několik zápasů špatně, většinu fotbalistů to moc nemrzí. Já osobně jsem měl kolem sebe skvělé lidi – manažera, Briana Kidda a Erica Harrisona, když jsem byl mladý hráč. Později, když jsem se dostal do prvního týmu, pracovali se mnou trenéři jako Bryan Robson a Steve Bruce. Musel jsem se ve svých 17 letech stále držet nohama při zemi a právě to ve fotbale a hlavně v tomto věku potřebujete úplně nejvíc, protože když jste skórovali za první tým, zahráli skvělý zápas a po konci vám každý poklepe na záda – je velmi snadné nechat se unést.
Když se podíváte zpět na svou kariéru, fotografie, vzpomínky a jiné věci, kteří fotbalisté byli vašimi nejlepšími přáteli?
Scholesy, Nev … Nicky Butt. Ještě také s Paulem Incem jsme byli skvělí přátelé, protože on mi pomohl při těžkém přechodu z akademie do prvního týmu a navíc jsme si byli navzájem sympatičtí.
Co bys ještě chtěl vyhrát předtím, než skončíš kariéru?
Chci stále vyhrávat všechno – chci vyhrát každý zápas, který hrajeme. Chci vyhrát každou trofej, která je možná. Nemůžete sice vyhrávat pořád, ale vy pro to musíte stále dělat co nejvíce.
Kdybych řekl, že už je povolena jen jedna trofej?
Opravdu jen jedna? (Směje se) Řekl bych, že Liga mistrů, ale stejně bych vám zítra řekl něco jiného – třeba Premier League. Obě tyto soutěže jsou však velmi prestižní.
Je možné znovu vyhrát Treble?
Ano, ale je to hodně těžké.
Těžší, než v roce 99?
Já nevím, nevím, jestli je to těžší. Aby se vám něco takového podařilo, musíte do každého zápasu dát naprosto všechno, jinak se to nepovede.
Stále v týmu hraješ důležitou roli. Uslyšíme od tebe ale někdy, jestli by ses někdy vrátil do reprezentace Walesu, ať už to bude na jakýkoliv post?
Jo, byl bych rád, kdybych se stal znovu součástí týmu, který by se někdy mohl znovu probojovat na velký šampionát. A to bez ohledu na roli, kterou bych v týmu mohl zastávat. Pro tuto chvíli se ale soustředím pouze na fotbal, což pro mě zatím znamená vše. V budoucnu uvidíme, osobně doufám, že jo… Hraju fotbal od té doby, co jsem vyšel ze školy a opravdu jsem si ho za ty léta užil moc a moc. Tahle hra mi dala tolik potěšení, že stále chci pokračovat a zapojovat se do zápasů. Sice nevím, jak to ještě dlouho bude trvat, ale zatím to neřeším.