Životopis manažerské legendy Manchesteru United.
Je až neuvěřitelné, z jak skromných poměrů vyšel v budoucnosti slavný člověk. 26. května 1909 poprvé spatřil světlo světa Alexander Matthew Busby. Vesnička Orbiston v blízkosti skotského Bellshillu měla pouze 32 domečků a možná ani není divu, že se lidé neživili skoro ničím jiným než hornictvím. I Busbyho rodiče, tedy matka Nellie a otec Alexander, pracovali v dole Orbiston. Po narození Matta si ještě rodiče dopřáli tři děvčata – Deliu, Kathy a Margaret.
Busby se narodil nejen do hornické, ale i do římskokatolické rodiny s litevskými předky. „Fotbalista přišel do našeho domu,“ měla říct matka doktorovi, když se narodil Matt Busby. Od mládí navštěvoval školu St. Bride, ležící v hned sousedím Bothwellu. „Byl jsem hloupý jako každý v okolí Bellshill. Jako každý kluk jsem se upnul na nějakou modlu. Když mi bylo devět nebo deset, oblíbil jsem si Alexe Jamese a Hughieho Gallachera. Bylo jim něco kolem osmnácti, byli to fotbaloví chrti, ale byli slavní. Nevím co se tehdy stalo, ale jednou jsem musel Alexi Jamesovi půjčit mé boty, aby v nich hrál. Byl jsem velký kluk a on byl malý muž. Přátelům jsem pořád zdůrazňoval, že hrál v mých botách.
"Později jsem už proti Jamesi a Gallacherovi nastupoval. Gallacher pak odešel z Newcastlu do Chelsea. Byl jsem pan nikdo, ale on si vzpomněl na chlapce, který jej vždy obdivoval a povzbuzoval mě. Stačilo, když říkal, že něco dělám dobře, nebo mi jen prostě řekl, ať hraji,“ přiznal později Matt Busby ve své knize Soccer at the Top.
Ve světě už ale pomalu začala zuřit světová válka. Busbyho otec narukoval do britské armády, byl vyslán na západní frontu. Zabili jej u Arrasu v roce 1916, navíc Busby ve válce ztratil tři strýčky. Busby to navíc nemělo jednoduché, jeho rodiče totiž odmítli sdílet s většinou sousedů náboženské smýšlení. Pro Busbyho to byla soukromá záležitost. Oblast Bellshillu byla proslulá svou vysokou kriminalitou, neklidností, uhlím a ocelí. Po smrti svého otce začal nosit klobouk. Ten plstěný klobouk, který jej potom v padesátých letech tak proslavil. Matt byl prostě vděčný za svůj život.
Po smrti svého otce se upnul k dědečkovi Jimmy Greerovi. Tou dobou už byla Mantova maminka vdaná za Harryho Matthieho. Busbyho dědeček byl socialista a silný odborář, který organizoval bojkot velkého hudebního koncertu Harryho Laudera, poté, co slavný Winter hanil horníky při jejich nástupu do stávky.
Když bylo Busbymu dvanáct, doporučil ředitel školy, aby odešel do Motherwellu na „vyšší level“. Když jej posílal do nové školy, do posudku o Busbym poznamenal, že je na svůj věk velmi inteligentní a může se z něj stát prvotřídní učitel. O to méně vysvětlitelný pak je krok šestnáctiletého Busbyho, který opustil školu, aby se mohl stát horníkem. „Byly jen dvě možnosti pro kluka v té době: buď jít do dolu, nebo hrát fotbal, pokud vám to jde.“
Již bylo po válce, Busby skousával jednu ztrátu za druhou. Velká část jeho rodiny se rozhodla emigrovat do USA, i matka Nellie s Harrym Matthiem byli rozhodnuti odejít, nicméně Busby v přesvědčení, že se něj stane dobrý fotbalista, odmítl jít s nimi. Stále měl hrozně rád svého dědečka, jak jsme již zmínili, zatvrzelého socialistu. Busby to převzal po něm, v roce 1926 se dokonce zúčastnil generální stávky. Přestože byla vláda častokrát v této stávce nakloněna k horníkům, udál se i tzv. Červený pátek, snížení platu pro horníky přišlo a Busby se musel vrátit do práce za almužnu a počítat s hlubokými dopady. Přesto až do konce svého života zůstal věrný socialistické ideji.
O rok později se talentovaný fotbalista připojil k Alpine Villa a vyhrál s klubem Scottish Cup pro hráče mladší osmnácti let. V té době jej sledovali scouti z Rangers a Celticu. Busbyho si Gers pozvali na zkoušku, jenomže později zjistili, že je to katolík a ze zkoušky sešlo. Bylo to štěstí v neštěstí, neboť v únoru 1928 Busby podepsal smlouvu s Manchesterem City za 5 liber týdne během sezony a za 4 libry týdně během léta. Citizens měli před návratem do First Division.
Najednou se mu vše začalo dařit, navíc se teprve jako devatenáctiletý oženil se svou přítelkyní Jean Menzies. Když se prý vrátil z Manchesteru do Bellshill, cítil se, jako by byl na vrcholu světa. Jeho sebevědomí ale po návratu do textilního města opadlo. Navíc se mu na levé straně nepovedl debut proti Grimsby Town 9. listopadu 1929 a do prvního týmu se navrátil až v březnu příštího roku. Sezonu zakončil se třemi góly v jedenácti zápasech.
V následující sezoně Busbyho skolil zápal plic, prožíval jedno z nejhorších období a nebyl si jist, zda se vrátí. Když se pak vrátil do přípravy rezervy, hrál na pravé straně, zatímco u Citizens začínal nalevo. Okamžitě na trenéry zapůsobil a příští týden se již vrátil opět do prvního týmu. Poloviční sezonu zanedlouho nahradila další, ve které Busby odehrál 41 ze 42 utkání, přestože hrál po boku hvězd Cowana, McMullana, Brooka, Tilsona, Toselanda či Braye. Možná právě díky těmto hvězdám se Citizens podívali v následujících dvou letech dvakrát do finále FA Cupu. Poprvé v sezoně 32/33 sice selhali ve finále s Evertonem, nicméně výsledek byl podmaněn absencí skvělého střelce Freda Tilsona. City prohráli s Toffees 3:0.
Následující sezona ale měla vše změnit. Manchester City dokončil sezonu na pátém ligovém místě, Busby ve 39 zápasech čtyřikrát skóroval a jeho forma jej vynesla do skotské reprezentace. Skoty čekalo 4. října 1933 prestižní utkání s Walesem, jenž toto utkání opanoval v poměru 3:2 a Busby již nikdy nebyl do reprezentačního týmu nominován. Vlastně byl, nicméně utkání proti Albionu během II. světové války nebylo oficiální. Podle bývalého hráče Celticu Paddyho Creranda nebyl Busby víckrát povolán kvůli náboženskému fanatismu ve Skotsku.
To Busbyho však mrzet nemuselo, neboť MC získal v sezoně 33/34 svůj druhý FA Cup poté, co prošel přes Blackburn (3:1), Hull (4:1), Sheffield Wednesday (2:0), Stoke City (1:0), Aston Villu (6:1) a ve finále zdolal Portsmouth. Na cestě do finále se nejlepším střelcem týmu stal Fred Tilson, který do finále nastoupil s velkým sebezapřením. Když Sam Copan představoval králi Georgi VI. hráče, zastavil se u Tilsona a řekl: „To je Tilson, Vaše Veličenstvo. Hraje se dvěma zlomenýma nohama.“
Portsmouth sice po gólu Rutherforda po poločase vedl. Nejmladší člen týmu, brankář Frank Swift prý dokonce omdlel a v kabině zpytoval své svědomí. Tilson před něj předstoupil a řekl: „Nemusíš se ničeho bát, já teď dám dvě branky.“ A taky, že dal. Po sedmnácti minutách druhé půle musel ze hry odstoupit (tehdy se nestřídalo) vysoký obránce Portsmouthu, zároveň také kapitán Jimmy Allen, a Citizens měli výhodu jednoho hráče v poli. Busby přihrál Brookovi, ten zase Tilsonovi, brankář Gilfallan nebyl na svém místě a kanonýr manchesterského týmu se nemýlil. Když už se sudí Stanley Rous z Hertfordshire díval na hodinky, zda není konec, zjevil se tři minuty před koncem v další šanci Tilson a překonal podruhé Gilfillana.
First Division ale tehdy vládl Arsenal. V dubnu roku 1934 podepsal manažer Wilf Wild obránce Sama Barkase z Bradfordu za 5 tisíc liber. Barkas měl v sobě umění vytvářet hru ze zadních pozic, navíc přišel do týmu, který měl na to ukončit tříleté kralování Gunners. Jenomže ne vše se povedlo. 23. února 1935 sice Main Road sledovalo, kterak Eric Brook vystřelil Citizens remízu s Arsenalem, ale City skončil až devátý v lize. Busby v nepříliš povedené sezoně odehrál 33 ze 42 utkání. Ačkoliv všichni víme, že v City hrál na pravé straně, svůj dynamit měl pečlivě uschovaný v noze levé. „Matt byl pro mladé kluky velkým příkladem. Ale stejně musel potají chodívat kouřit pryč, když si myslel, že jej nikdo nevidí. Jen zřídka mu někdo z realizačního týmu vynadal, protože to byl skvělý hráč,“ říkal po letech o Busbym jeho spoluhráč z ManCity Jimmy Heale.
Je to s podivem, ale ačkoliv se Busby v budoucnosti stal slavným lodivodem Manchesteru United, ve svých sedmadvaceti, lépe řečeno v březnu 1936 odešel do týmu dalšího úhlavního rivala – Liverpoolu. Manažer George Patterson City zaplatil osm tisíc liber a Busby začal budovat kariéru jinde. Hned první sezoně v dresu Reds ale byla trochu o něčem jiném – přeci jen odešel z týmu, který vyhrál hned po jeho odchodu o tři body ligu před Charltonem, zatímco Liverpoolem skončil s pětibodovým náskokem na poslední Sheffield Wednesday osmnáctý. Jenomže to bylo od City na dlouhou dobu vše, hned po historicky prvním triumfu skončili v lize předposlední, zatímco Liverpool se vyhříval v klidném středu tabulky. Do ligy se vrátil zpět až po válce, konkrétně v sezoně 47/48, ale to už Busby načínal jednu velkou historii u Red Devils.
Ještě předtím ale nutno říci, že jeho fotbalovou kariéru ukončila II. světová válka a v dresu Liverpoolu ve 118 utkáních třikrát skóroval. Během války ale hostoval v Chelsea, Middlesbrough, Readingu, Brentfordu, Bournemouthu a u edinburgských Hibernian. Když utichly zbraně, Busbymu bylo nabídnuto místo v realizačním týmu LFC. Nicméně Busby chtěl vůdčí pozici a proto v říjnu 1946 nastoupil do Manchester United, kde se mu začalo hned z úvodu trenérské kariéry dařit. S klubem dvakrát prošel na druhé místo (47, 48), navíc dokázal uspět ve finále poháru proti Blackpoolu 1948. United v tomto finále hráli ve Wembley již v prvním poločase působivý fotbal, ale po poločase vedl Blackpool 2:1. Před 99 842 diváky se však v posledních dvaceti minutách dokázali Red Devils hrající v modrém sjednotit a góly Rowleyho, Pearsona a Andersona zcela otočily průběh utkání.
Začínalo skvělé období Busbyho chlapců. Druzí opět skončili v sezoně 48/49 a 50/51, triumfovali v sezoně 51/52, vše pak zopakovali o čtyři a pět let později. Sezonu 57/58 tak United začínali plní ambicí na Football League, FA Cup a European Cup. 6. února 1958 se Busby Babes vraceli z utkání evropského poháru v jugoslávském Bělehradě, kde sehráli utkání s tamní Crvenou Zvezdou. Letadlo Lord Burghley muselo však přistát v západoněmeckém Mnichově pro doplnění paliva. Na palubě bylo celkem 43 lidí, většina z činovníků ManUnited, pak i fanoušci a novináři. Piloti Kenneth Rayment a James Thain se dvakrát pokusili vzlétnout, nicméně po dvou neúspěšných pokusech se toho rozhodli nechat.
Kapitán James Thain však přenocování na mnichovském letišti odmítl a rozhodl se učinit třetí pokus, navzdory tomu, že hustě sněžilo. Thainovi se nastartovat povedlo, nicméně když Airspeed AS-57 na konci dráhy narazil do rozbředlého sněhu, ztratil rychlost potřebnou pro vzlétnutí, následovala katastrofa, ze které původně vyvázlo živých jen 24 lidí, nicméně počet přeživších se zredukoval na druhý den, kdy tři lidé podlehli následkům zranění v mnichovské nemocnici. Kapitán Thain byl své hodnosti zbaven až po deseti letech, kdy se podařilo případ objasnit.
V letadle zahynuli hráči Roger Bryne, Mark Jones, Duncan Edwards, Tommy Taylor, Eddie Colman, Liam Whelan, David Pegg, Geoff Bent, dále pak sekretář klubu Walter Crickmer, hlavní trenér Bert Whalley, trenér Tom Curry, novináři Alf Clarke, Don Davies, George Follows, Tom Jackson, Archie Ledbrooke, Henry Rose, Eric Thompson, Frank Siwth, pilot Kenneth Rayment, travel agent Bela Miklos, fanoušek Willie Satinoff a steward Tom Cable. Busby přežil společně s Billem Foulkesem, Harrym Greggem, Johnnym Berrym, Jackie Blanchflowerem, Bobbym Charltonem, Kene Morgansem, Albertem Scanlonem, Denise Violetem, Rayem Woodem, novinářem Frankem Tailorem, fotografy Peterem Howardem, Tedem Ellyardem, cestující Verou Lukićovou (zachránil brankáře Gregga) a její dcerkou Venonou, manželkou pana Miklose, cestujícím N. Tomasevićem, kapitánem Jamesem Thainem, letuškami Rosemary Chevertonovou a Margaret Bellisovou a také radiodůstojníkem Georgem (Billem) Rodgersem.
Vůbec vše kolem Busbyho bylo po Mnichově podivné. Dva měsíce ležel v nemocnici, dokonce mu bylo dvakrát poslouženo posledním pomazáním, ale Matt Busby se zotavil a ještě dokázal s týmem uhrát toho roku finále FA Cupu, kde narazil na Bolton. Busbymu se tak podařilo dokonalé zmrtvýchvstání, ačkoliv to trvalo několik let, Busby opět udělal z Manchesteru United velikána.
United po této tragédii vyhráli v probíhající sezoně už jen jedno ze čtrnácti utkání a sezonu zakončili na devátém místě. Tým také došel až do finále FA Cupu, ale tam podlehl Boltonu 2:0. Ještě toho roku bylo FA nabídnuto od UEFA k uctění památky, aby se tým stejně jako mistr z Wolverhamptonu zúčastnil tehdejšího Poháru mistrů. Nicméně Manchester United tento bezprecedentní krok odmítl. Tým se pak velmi dlouho potýkal s bídou, v sezoně 62/63 dokonce skončil na 19. místě, ale ve finále FA Cupu porazil 3:1 Leicester a dosáhl tak na svou první „pomnichovskou“ trofej.
Busbymu se také dlouho předtím nezdálo, aby se týmu říkalo Busby Babes, a proto se rozhodl přezdívky vyměnit. V roce 1930 nosil na turné ve Francii anglický ragbyový tým Salford červené trika, díky čemuž se vysloužil přezdívku „Red Devils“, což se Busbymu zalíbilo. Bylo proto v roce 1970 přepracováno klubové logo, tentokrát v něm byl rudý ďábel s vidlemi a klub si také převzal přezdívku pro Salfordu.
Z „mnichovského“ týmu už v sestavě zbyly pouze Bobby Charlton s Billym Foukesem. Charlton se při debutu George Besta v roce 1963 dostal do magického trojúhelníku Best – Charlton – Law. Denis Law ohromil všechny fanoušky v sezoně 63/64, kdy ve všech soutěžích nasázel 46 branek.
Sezona 1966 se stala pro ďáblíky také jednou z těch výjimečnějších, neboť Old Trafford měl být díky pořadatelství MS Angličanů zmodernizován díky prostředkům vlády. Nobby Stiles a Charlton si zahráli ve finále MS a pomohli Anglii k titulu mistrů světa. V následující sezoně již nikdo nepochyboval o síle United, ti neprohráli posledních dvacet utkání a ligu opanovali.
Pouť pohárem začala poměrně snadno, jednoduchou výhrou v součtu 4:0 nad maltskými Hibernian, následovaly těžké zápasy se Sarajevem a Górnikem Zabrze. Jenomže gigant teprve měl přijít, v semifinále Red Devils totiž čekal španělský velkoklub Real Madrid. V prvním utkání si poranil koleno Denis Law, navíc Španělé přijeli s betonářským stylem a „ubránili“ prohru 1:0, která dávala velké šance do odvety Merengues.
Busby se rozhodl Lawa nahradit veteránem Billem Foulkesem, nicméně zápas se alespoň v jeho první polovině pro United nevyvíjel dobře. Real vedl 3:1, tedy celkově 3:2. Do druhého poločasu už ale vyběhli vyměnění United a začali bušit na dveře Santiaga Bernabéua. Nejprve nebeskou bránu otevřel David Sadler a chvíli po něm i George Best. Ďáblové postoupili do finále hraného ve Wembley, soupeřem jim měla být lisabonská Benfica.
Kruh po konci éry Busby Babes a mnichovském neštěstí se pro Busbyho konečně začal otevírat, finále mělo být tím, co definitivně zakončí jeho bohatou kariéru. Busby tím také dokázal svou velikost, když si tým pečlivě vybral a za peníze přivedl pouze dva hráče. Do zápasu poslal jedenáctku: Stepney – Brennan, Foulkes, Sadler, Dunne – Crerand, Charlton, Stiles – Best, Kidd, Aston, připraven byl rezervní brankář Rimmer. Otto Glória na druhé straně neváhal nasadit svou největší hvězdu – Eusébia. Hvězdy však byly jiné.
Na Wembley se vměstnalo 92 225 lidí, kteří se v prvním poločase trefy do černého nedočkali. Až osm minut po výměně stran si ale na centr do pokutového území naskočil Bobby Charlton a líznul jej ke vzdálenější tyči, brankář José Henrique se na brankové čáře ani nehnul. Benfica odpověděla 15 minut před koncem. Jaime Graça ukončil svou pravou nohou čekání Benfiky. Stepney pak v závěru druhé půle ještě uchránil Devils od jisté smrti, když vytáhl parádní zákrok proti Eusébiovi – ten mu za to dokonce zatleskal a ještě mu poklepal na rameno.
Šlo se tedy do prodloužení. Už tři minuty po jeho začátku si Best po dlouhém výkopu Stepneyho položil Josého Henriqueho na lopatky, obešel jej a zakončil do prázdné branky. Hned z další akce hrozila další katastrofa pro lisabonský celek a také přišla – prvopočátek gólu sice byl odvrácen na roh, když se hostím Sadlerovu hlavičku podařilo zpacifikovat, nicméně na neuvěřitelnou hlavičku Briana Kidda, ten den slavícího teprve devatenácté narozeniny, už ani tři hráči na brankové čáře neměli. V závěru pak pojistil triumf Charlton svou druhou brankou zápase, čímž se United stali prvním anglickým týmem v historii, který opanoval tehdejší obdobu Ligy mistrů. Stalo se tak jen rok poté, co Celtic zvítězil v této soutěži jako první britský tým.
V červnu 1968, krátce po historickém triumfu, byl Busbymu udělen rytířský titul. To už se ale éra nejdéle sloužícího manažera v anglickém fotbale chýlila ke konci. V poslední Busbyho sezoně ještě klub skončil na 11. místě v lize, sporně prohrál v semifinále poháru s AC Milán a také do historie vstoupilo utkání s Estudiantes, mistry Jižní Ameriky, kdy se na hřišti odehrálo jedno velké násilí. Busby přešel do role generálního manažera a 14. ledna toho roku oznámil svůj záměr z klubu odejít. Wilf McGuinness začal novou éru Manchesteru United.
„United není jen fotbalový klub,“ řekl. „Je čas uvolnit místo novým lidem.“ Busby se loučil v 59 letech kvůli svému stáří, neboť si už nebyl jist, že by se dokázal s tlakem vyrovnat.
Bobby Charlton o něm kdysi prohlásil: „Matt Busby vždy bude součástí Manchesteru United. On je Manchester United.“ Muž, který pro fotbal objevil Charltona, Lawa nebo Besta, se rozloučil se světem 20. ledna 1994 ve věku 85 let.
Autorem článku je Daniel Polách, článek převzat ze spřáteleného webu premierleague.cz. Děkujeme.