…aneb jak se Dibla dostal na Theatre of Dreams
Před časem jsem avizoval, že se mi podařilo bez větších problémů sehnat dva lístky na United proti West Hamu, no a dnes už se s Vámi se všemi mohu podělit o nepřeberné množství zážitků, postřehů a užitečných informací.
Před zápasem
Z Liverpoolu jsme vyrazili s mojí přítelkyní Monikou zhruba v 10:00 místního času. Cesta vlakem nám zabrala hodinu, kterou jsme strávili převážně klábosením o tom, co nás asi čeká a nemine. V 11:00 jsme stáli naspeedovaní před manchesterským nádražím Piccadilly, které se nachází v samotném centru města a do kterého mimochodem vede přímý vlakový spoj z letiště.
Okamžitě po opuštění vestibulu na nás čekalo první nemilé překvapení. Zřejmě všichni gayové a lesbičky z Anglie si právě na 28.8. smluvili dostaveníčko v Manchesteru, což mimo jiné zapříčinilo i změny v autobusové dopravě. Naštěstí spoj 263, který vás zaveze během 15 minut pár metrů od Old Trafford, nijak omezen nebyl a tak jsme ve 12:00 stáli před Old Traffordem a já stále nemohl uvěřit, že můj sen se mění ve skutečnost.
Jak ale strávit těch skoro 6 hodin do zápasu? Jelikož počasí bylo vskutku nevlídné, rozhodli jsme se zapadnout do některého z místních podniků na kafe. A vybrali jsme opravdu dobře –
Káva za 1 libru, příjemně se rozlívající teplo po těle a kolem podepsané fotografie upomínající na velké okamžiky z historie United.
A vyrážíme před stadion. Ještě jsme se ani nestihli rozkoukat a už u nás stojí anglán s výrazem kriminálního živlu – "Tickets?", zněla jeho otázka. Zdvořile jsme odmítli a podivili jsme se, zda vypadáme opravdu tak cizácky. Zřejmě ano, jelikož za necelé dvě minuty se situace opakovala. Zapomněl jsem se sice zeptat na cenu, nicméně dostat se na Old Trafford pokud nemáte lístky není opravdu žádný problém. Seženete je i v den zápasu.
Naše další kroky vedly do Megastoru, kde mě čekalo lehké zklamání. Nesehnal jsem dresy z loňské sezóny a platit 65 liber za nové se mi opravdu nechtělo. No nic, zakoupil jsem alespoň láhev na pití MU a mastili jsme zpátky před stadion. U místních prodejců šál jsem si koupil šálu pro nedělní zápas a Monča si vybrala LUHG s tím, že mi ji bude půjčovat, když bude zájem. Když jsem se prodejce ptal na cenu, zkusil na mě 10 liber. Po zdvořilém, leč rázném "thank you" z něj najednou vypadly 4 libry. Dal jsem mu pět a spokojen sám se sebou jsem pokračoval v obchůzce Old Trafford.
Pochodem jsme se zahřívali asi do půl čtvrté, kdy jsem to už nevydržel a vypravil se před náš turniket na tribunu North. Turnikety se otevřely zhruba 90 minut před zápasem a my jsme najednou stoupali po 150 stupíncích vstříc největšímu zážitku mého života. Za pár minut uvidím trávník, červené tribuny, rozcvičující se hráče. Venku jsem spořádaně vyhodil láhev s pitím a svačinu, abych za okamžik zjistil, že můj baťoh nebude podroben žádné kontrole a já se zcela zbytečně připravil o kalorie. Nicméně to nebyla moje hlavní starost. Tou byla spíše závrať, která nás oba začala jímat, když jsme z nejvyššího místa Old Trafford obhlédli celý stadion a zelené jeviště. Při pohledu na tu krásu mě polil studený pot.
Několik fotek a už jsem zase chtěl pochodovat. Nicméně pořádková služba nás nechtěla pustit z našich míst s tím, že už jsme usazeni a nemáme se hýbat ze svého patra. Holt pořádek je pořádek, tak jsme zůstali sedět. Třičtvrtě hodinky jsme se rozhlíželi a kochali se stadionem a poté už jsme potleskem přivítali hráče, kteří se přišli rozcvičit.
Se zájmem jsme sledovali jak rozcvičování hráčů, především bago, tak také rozcvičku brankřů Tomasze Kusczcaka a Edwina van der Sara. Čtvrt hodiny před zápasem zmizeli hráči v útrobách stadionu a my už s napětím očekávali začátek představení.
Při nástupu hráčů na trávník celý Old Trafford povstal a následovali více než minutové standing ovation. Nikdy jsem nezažil nic více ohlušujícího. Vzduch byl prosycen elektřinou, my na svých místech jsme hltali každý pohyb hráčů na trávníku a čekali, až sudí foukne do píšťalky a zápas začne.
Popisovat dění při utkání nemá smysl, vše jste se dozvěděli z review, nicméně mohu sdělit, že atmosféra na stadionu ve spojení se skvělou podívanou servírovanou hráči United v nás zanechaly nezapomenutelný zážitek, který si budu pamatovat do konce svého života.
Některé z Vás zajímala atmosféra na stadionu. Nemám možnost srovnání s ostatními týmy v PL, nicméně, jak asi většina z Vás tuší, atmosféra na českém fotbale připomíná bzučení komára ve srovnání s hlukem způsobeným startujícím raketoplánem.
Při každém gólu, na konci utkání, na jeho začátku, řev řev a jen řev. Nepopsatelné, nezapomenutelné, ohromující. Nikdy jsem to nezažil. Na druhou stranu se vyskytla i lichá místa, kdy celý stadion mlčel. Nicméně nejvěrnější skupinky fanoušků neustále spouštěli nové a nové pokřiky, nejčastěji směřující na Wazzu, Nemanju Vidice a dokonce i Andersona. Nejvášnivěji si v tomto směru počínali fanoušci na Stretford End.
Se závěrečným hvizdem zavládlo lehké zklamání a cesta domů se nesla již ve znaku nostalgického vzpomínání na to, co jsme dneska viděli a zažili. Ještě jednou – nezapomenutelný zážitek, který si jistě někdy v budoucnu zopakuji. Old Trafford je opravdu místo, které si každý fanoušek fotbalu musí zamilovat a do kterého se bude vždy velmi rád vracet.
V případ jakýchkoli dotazů se samozřejmě pokusím odpovědět v diskuzi.
Glory Glory Man United!!!
