Náš manažer nostalgicky zavpozmínal na svoje dětství a mládí, který prý bylo plné pouličních bitek a fotbalu.
Tento rozhovor vyšel 22. 5. 2009 v listu The Times v rámci článků o slavných glasgowských rodácích.
Sira Alexe Fergusona (SAF) předchází vynikající pověst, a to zcela zaslouženě. Vydobyl si ji už v dělnické čtvrti Glasgowa zvané Govan, která byla kdysi proslulá svými loděnicemi. SAF vyrostl v prostředí, ve kterém je konfrontace na denním pořádku a pěsti mají větší váhu než slova.
V těchto podmínkách se zrodil jeho nechvalně proslulý „fén“, kdy trestá provinilé fotbalisty tím, že jím zblízka křičí do tváře. Při vzpomínkách na svoje mladá léta se dostal do nostalgické a sentimentální nálady. Na svoje kořeny nezapomíná, protože i díky nim se dostal tam, kde je.
„Govan byla přístavní čtvrť se třemi loděnicemi,“ začíná své vyprávění. „Před válkou zde žilo 147 000 lidí. Byla to opravdu veliká čtvrť. Dnes má pouhých 20 000 obyvatel.“
„Loděnice byly v podstatě zničeny. Ale nejde jen o loděnice, jde také o automobilový průmysl a lehké strojírenství na Helen Street. Byla to rozsáhlá strojírenská oblast, kterou krize loděnic stáhla ke dnu.“
„Vyrostl jsem naproti loděnicím Harland and Wolff. Celou noc jsem musel poslouchat bouchání dělníků na noční směně. Ale zvyknul jsem si na to. Dneska žiju v Manchesteru v tiché čtvrti a mám daleko větší problémy usnout.“
„Neměli jsme toho moc, ale nemohu říct, že bych vyrůstal v chudobě. Hlady jsem netrpěl, mohl jsem chodit do školy a měl jsem čisté oblečení. Neměli jsme sice koupelnu, ale za to jsme měli velkou zinkovou vanu, ve které jsem se jednou týdně koupal.“
„Podmínky byly pro všechny stejné. Pamatuji si, že některé rodiny byly opravdu chudé a početné. Vzpomínám si na rodinu Lawových. Paní Lawová měla 18 dětí a žili ve stejném bytě jako my. Jednou se jeden z bratrů, Joe se jmenoval, vracel domů z korejské války a oni tam všichni stáli a čekali na něj. Vypadalo to jako při královské korunovaci!“
„Divil jsem se, co se děje. Celou ulici obsadili strýčkové, tetičky, bratranci, sourozenci a tak. Joeovi se dostalo opravdu královského přivítání.“
„Byla to skvělá škola života. Celé dny jsme jen hráli fotbal a prali se. Tak to v tomto prostředí chodilo. Pamatuji se na ten pocit obrovské sounáležitosti a pospolitosti. Je to trochu klišé, ale u nás opravdu platilo, že se hlavní dveře nezamykaly. Přišli jste domů a na stole jste našli vzkaz, že si sousedi půjčili cukr nebo čaj.“
„Lidé si vzájemně pomáhali mnohem více než dnes. Znali jsme všechny naše sousedy a asi polovinu z nich jsme potkávali v práci. Dneska neznám ani jednoho ze svých sousedů.“
Jak Ferguson rostl do výšky, zvyšovalo se i jeho sebevědomí. Dokázal se vymanit ze spárů řeky Clyde a stal se největší ikonou novodobé fotbalové historie.
Celý svůj život zůstal zarytým přívržencem labouristické strany. „Většinou, a v mém případě to platilo bezvýhradně, se vaše politické názory utvářejí podle rodičovského vzoru a způsobu jejich výchovy,“ říká Ferguson. „A můj otec i matka silně tíhli k labouristické straně.“
„Pamatuji si jednu příhodu, když mi bylo 25 nebo 26 let. Přišla ke mně matka a zeptala se, jestli jsem už byl volit. Odpověděl jsem, že ani nevím, jak se to dělá. Rozčílila se a vyhodila mě z bytu, ať koukám mazat do školy a hodit do schránky ten správný lístek, aby se otec nezlobil.“
„To bylo naposledy, co jsem doma zmínil slovo volby. Moje matka byla jinak docela mírná žena, ale volby ji vždycky dokázaly rozparádit. Podle mého názoru tedy rodina formuje osobnost člověka, která se pak ve starším věku dále rozvíjí. Já jsem měl vždycky blízko k názorům socialistů a labouristické strany a na tom se nic nezmění bez ohledu na to, kolik budu mít peněz.“
„Matka byla odborovým předákem ve firmě Aero Plastics v Hillingtonu. Měla na mě skutečně velký vliv stejně jako můj otec, který byl také po nějakou dobu odborovým předákem. Takže nebylo žádným překvapením, že jsem se stal odborovým předákem učňů a vedl jejich stávku v roce 1961. Později jsem se stal odborovým předákem nástrojovny, i když mi bylo pouhých 21 let.“
„Vždycky jsem cítil, že jsem nějak předurčený, abych usměrňoval chod všeho dění. Nevím, jestli to byl instinkt nebo impuls, ale bylo to ve mně. Jako odborový předák zastupujete zájmy svých dělníků.“
„Je pravda, že v docích v Clydeside byly odbory po určitou dobu pod vliv komunistické ideologie, což jsem nepovažoval za zrovna šťastné. Odborovým předákem jsem se stal, aby zastupoval zájmy dělníků. Bylo třeba bojovat za lepší podmínky učňů v celém Skotsku, i když já jsem pracoval v americké firmě, kde jsme měli podmínky dobré a dostávali jsme více než pět šilinků za hodinu. Ale jiní učni takové štěstí neměli.“
„V těch dobách se lidé ženili a vdávali velmi mladí. Často jim ani nebylo 20 let a už měli děti. Byla to jiná kultura a mentalita a mnoho žen navíc nepracovalo. Staraly se o dům, výchovu dětí a aby měl manžel včas večeři, až přijde večer z práce domů. To byla jejich role. Bylo tedy nutné vyjít z jednoho platu, a proto bylo třeba zastupovat jejich zájmy.“
Mladý Ferguson opustil rodnou hroudu a postupem času se vypracoval v drsného, ale úspěšného manažera týmu Manchester United. „Sebedůvěru mám pravděpodobně vrozenou,“ říká. „Když jsem byl mladší, byl jsem trochu panovačný. To neříkám proto, že bych se chtěl chlubit, ale díky tomu se mi podařilo z některých chlapců dostat to nejlepší. Jsem prostě takový, rozhodný a energický, někdy až agresivní. Vždycky jsem takový býval a už se nezměním.“
„Glasgowané mají agresivitu pod kůži, zvláště lidé moji generace. Setkávám se s lidmi po celém světě a, když slyším skotský přízvuk, ptám se jich, odkud jsou. Často odpovídají, že z Glasgowa. Je neuvěřitelné, kolik zdejších rodáků se rozprchlo do světa a dosáhlo úspěchu. Dotáhli to daleko, protože v sobě mají jakýsi hlad po úspěchu.“
„Natáčel jsem o sobě dokumentární film, který se nikdy nedokončil, takže asi leží někde na polici. Ale jel jsem do Glasgowa, do loděnic, a zavolal personálnímu řediteli Joeovi Donellymu, který byl kamarádem mého otce. Nadšeně s filmováním v loděnicích souhlasil.“
„V zasedací místnosti připravili oběd a, když jsme procházeli loděnicemi, všichni mě zdravili. Vyšli jsme na palubu lodi a byla neskutečná zima. Přisáhám, že vítr burácel tak, že přehlušil hukot řeky Clyde. Nějaký mladý reportér se mě zeptal, co formovalo můj charakter, a já na to, jestli mu je taky taková zima.“
Ferguson pochází ze stejného těsta jako Jock Stein, Bill Shankly a Sir Matt Busby, kamarádi a souputníci z fotbalového prostředí. „Jsme jedna rodina,“ říká Ferguson. „V hornických oblastech, odkud Big Jock, Shanks a Busby pocházejí, táhli všichni za jeden provaz.“
„Je to jako v tom skvělém filmu Bylo jednou zelené údolí o důlním neštěstí ve Walesu. Přesně tak to vypadalo v Lanarkshiru a Ayrshiru. Řadové domky horníků byly jeden jako druhý. Lidé z toho prostředí mají velkou touhu po úspěchu a silný pocit vzájemné sounáležitosti.“
„My čtyři jsme byli přesně takoví. Shanks byl loajální ke svému klubu [Liverpool], Stein byl loajální k Celtiku, Busby byl loajální k Manchesteru United. To není náhoda, měli jsme prostě stejnou náturu. Pocházeli jsme z prostředí, kde všichni stáli na stejné straně barikády. Navzájem jsme si bezmezně důvěřovali.“
Ferguson tedy opustil doky a stal se z něho produktivní fotbalový útočník týmů, jako jsou Queen’s Park, St Johnstone, Dunfermline Athletic, Rangers, Falkirk a Ayr United. V průměru dokázal skórovat v každém druhém zápase. Manažerskou kariéru začal v klubu East Stirlingshire, pak se stěhoval do St Mirrenu a Aberdeenu. Během svého působení na stadionu Pittodrie (Aberdeen) vedl po Steinově smrti jeden rok i skotský národní tým.
V roce 1986, který je nyní památným rokem pro každého fanouška Manchesteru United, se přesunul na Old Trafford.
Díky těžkému mládí a překážkám, které musel překonat, přišel jako velmi silná osobnost. „Vyrostli jsme v malých činžákových bytech, takže jsme všechen volný čas trávili venku. Máma vždycky říkávala, ať vypadnu ven na čerstvý vzduch. Takže jsme na ulici hrávali fotbal nebo se prali s jinými pouličními gangy. Takový byl náš život.
„A taky jsme přeskakovali hráze podél kanálů. Na některých místech čtvrti Govan můžete přeskočit z jedné hráze na druhou. Ty nejnebezpečnější skoky měly svoje názvy: král, královna, sebevražda, diamant a hrot. Hrozně nás to bavilo, protože to bylo velmi nebezpečné.“
„Takové věci můžete dělat jako malý kluk, protože tehdy nevíte, co je to strach. My jsme chytali holuby a lezli po střechách kostelů, mostech a podobných místech a nikdy jsme se nebáli pádu. Dneska jsem v 20patrovém hotelu a dostávám závrať. Ale když jste mladý, nic není nemožné.“
V těchto dnech mohou Fergusona trápit akorát spekulace ohledně letního odchodu Cristiana Ronalda do Realu Madrid nebo Carlose Teveze do klubu, který nabídne nejvíce. Kdyby dokázal přenést na svoje multimilionářské hvězdy jen zlomek svoji pracovní morálky, měl by vyhráno.
„Svým hráčům říkám, že podle mně je v životě nejtěžší tvrdě pracovat celý svůj život. Je to opravdu velmi obtížné. Ptám se jich, jestli si myslí, že jsem se změnil. A oni vidí, že jsem pořád stejně hladový po úspěchu, jako jsem byl před deseti lety. A to jim naznačuje něco pozitivní. Když budou tvrdě na sobě pracovat, mohou to někam dotáhnout.“
„Když slyším, že někdo chce jít do důchodu v 50 nebo 55 letech věku, nevěřím svým uším. Co pak bude dělat? Sedět doma a číst noviny nebo jen tak se založenýma rukama, když by mohl pracovat, aby byl tento svět lepší?“
„Je prima vstávat časně. Já vstávám každý den opravdu velmi brzy, aby si ho co nejvíce užil. Snažím se předat svým hráčům, že tvrdá práce má smysl. Někdo si myslí, že je velmi jednoduché tvrdě pracovat a být plný elánu. Ale není to tak. Je velmi těžké nepolevit ve svém úsilí.“