Eric Cantona byl výborný fotbalista, ale také veliký rebel a ignorant. Jeho „kung-fu“ skandál zná snad každý, nejenom o něm se dozvíte v následujích odstavcích.
Bohové musejí být šílení. Přesně tohle padne na legendu Erika Cantonu. Geniální fotbalista, který svou nezkrotnou povahou nepřetržitě vyvolával konflikty. Celou kariéru se pohyboval mezi nebem a peklem. Čím byl Paul Gascoigne pro Anglii, to samé mohl přestavoval Eric Cantona pro Francii. Ovšem kdyby ho doma fanoušci více uznávali.
Jenže tam střídal kluby pomalu jako ponožky. Do doby, než se objevil v Manchesteru United. "Tam bylo prostředí stvořené pro mě. Cítil jsem úctu, vděk a velkou touhu něco dokázat," vzpomíná na svou fotbalovou lásku. K Manchesteru přilnul natolik, že až mu Bůh sečte jeho dny, přeje si rozprášit vlastní popel po trávníku na Old Trafford. Jistě mu vyhoví. Cantona tam má už navěky pomník – fanoušci ho vyhlásili nejlepším fotbalistou dějin United. Nikoli George Best nebo Bobby Charlton, nýbrž Eric Cantona.
Cantona se stal symbolem nové éry United. To on se velkou měrou zasloužil o mistrovský titul po dlouhých 26 letech a pak si jeho zisk ještě třikrát zopakoval. V listopadu rok u1992 přestoupil za 900 tisíc liber z Leedsu, který pak na konci sezóny slavil titul. Manchester se na počátku stejného ročníku trápil, ve dvanácti utkáních vstřelil jen šest gólů. A najednou obrat.
"Byl jiskrou, která vše zažehla. Ukazoval cestu a ostatní po ní šli," popisuje jeho bývalý spoluhráč David Beckham ve své autobiografii. Předváděl s míčem úžasné věci. Cantonův styl byl nenapodobitelný. Běžel vzpřímeně s typicky vyhrnutým límečkem a nepohlédl k nohám. Sebejistým generálským pohledem jen koukal, kam nejlépe naservírovat přihrávku nebo jako a kdy nečekaně vystřelil. Brilantní technika a periferní vidění patřily k jeho hlavním přednostem. Cantonova 188 centimetrů vysoká postava budila respekt. Dres s číslem sedm, který po něm zdědil David Beckham a pak Cristiano Ronaldo, patří od té doby ústředním hvězdám. "Měl velké charisma. Když vstoupil do místnosti, všechno ztichlo," popisuje Beckham. "Držel se stranou ostatních, soukromí si tvrdě hájil. Přesto jsme se o něm pořád bavili. Byl to Pan někdo a měl své výhrady." Když třeba na jednu klubovou akci měli hráči dorazit v tmavých šatech, Cantona se oblékl do bílého a na nohách mu svítily červené tenisky. Ani trenérská ikona Alex Ferguson si mu nedovolila vynadat. Provokovat Cantonu se totiž nevyplácelo.
Fotbalově vyrůstal v malém klubu Caillols na předměstí Marseille. Slavný Olympique v něm talent neobjevil, zato Auxerre ano. Patnáctiletý kluk se stěhoval dalekých 460 kilometrů od rodiny. Auxerre je pověstné líhní talentů a Cantona byl jedním z nich. Pod místním trenérským hrdinou Guyem Rouxem rostl a ani nezlobil. "Eric klidně mohl být mým synem a já bych na to byl pyšný. Měl přirozený talent na cokoli," tvrdí Roux. Podle jedné historky Cantonu při soustředění v Alpách poprvé postavil na běžky a on na nich kromě dvou spoluhráčů všechny porazil. Exceloval i na trávníku. V sedmnácti zažil ligový debut a z hostování v druholigovém Martigues se vrátil jako hotový fotbalista. Třinácti góly přispěl Auxerre k úspěšné sezóně, s mužstvem bojoval v Poháru UEFA, až vyvolal zájem prominentního podnikatele Bernanrda Tapieho, který ho koupil za rekordních 22 milionů franků do vzkvétající Marseille.
Vrátil se domů a na hrotu útoku stál dalším fenoménem Papinem. Mělo to být duo snů. Přišla však série patálií. V očích veřejnosti se odrovnal při charitativním zápase s Torpedem Moskva na pomoc obětem zemětřesení v Arménii. Vztekle napálil míč do diváků, svlékl si dres a hodil ho rozhodčímu k nohám. Klub se rebela raději na čas zbavil, avšak problémy houstly. Krátce po nástupu do Montpellieru se popral se spoluhráčem v kabině, a když dostal první nominaci do reprezentace, nevybíravě osočil trenéra Henriho Michela: "Divím se, že pozvánka přišla až teď. Čekal jsem ji mnohem dřív, vždyť mužstvo hraje mizerně a v posledních šesti zápasech porazilo jen Islanďany." Nerespektoval obtížnou situaci Michela, provádějícího přestavbu týmu po mistrovství světa 1986 v Mexiku, kde skončila Platiniho generace. A když útoky na kouče pokračovaly, následoval roční stop v národním týmu. TO nebylo zdaleka všechno, co enfant terrible ředvedl. Po jedné červené kartě při angažmá v Nimes tehdy 26 letý živel utekl ze hřiště a všem ukázal: "končím s fotbalem" Hlava mu vychladla během toulání v Alpách. Rozhodl se jít do Anglie a udělal dobře. V Manchesteru se naplno rozvinul jeho talent i vůdčí schopnosti.
Ale zároveň vrcholila Cantonova nevyzpytatelnost. Co se stalo 25. ledna 1995 na stadionu Crystal Palace, vstoupilo do fotbalových dějin. Vyloučený Cantona kráčel z hřiště a neunesl nadávka domácího fanouška Matthewa Simmonse, který seběhl jedenáct řad na tribuně, aby mu spílal. Cantona přeskočil hrazení a kopancem ve stylu kung-fu provokatéra skolil. Připomínal hrdinu z filmu o bojovém umění. To však k fotbalu nepatří.
Na tři čtvrtě roku si musel nuceně od fotbalu odpočinout. I civilní soud mu vyměřil trest – 120 hodin veřejně prospěšných prací, během nichž učil děti základům fotbalu. Na rozdíl od francouzské reprezentace se ho Anglie nezřekla, dala mu šanci. Téměř pohřbený Cantona se vrátil ve velkém stylu. Nastoupil proti Liverpoolu a stačilo mu 67 sekund, aby přihrál Buttovi na branku. Jenže dlouho u fotbalu nevydržel. V květnu roku 1997, v předvečer 31. narozenin, nečekaně ohlásil konec kariéry. S manželkou Isabelle a dvěma dětmi odjel do Francie, kde popustil uzdu bohémství. Maloval obrazy, psal básně a především točil filmy – hraje v nich a také je režíruje. V jednom z prvních snímků Mookie představoval boxera, který se spřátelí se šimpanzem. Kritici si z Cantony utahovali, že ho opičák hereckým projevem předčil. Poslední dobou však zpozorněli. Ve snímku L’Outremanguer ztvárnil tlustého detektiva, jenž se zamiluje do mladé vražedkyně.
Cantona našel nový svět, ten fotbalový mu už moc neříkal. Jen výjimečně se v něm objeví. Jako před pár lety, kdy si život zpestřil v roli hrajícího trenéra Francie v plážovém fotbale. Přesto nezastírá: "Radost z herectví nikdy nepřebila vzrušení, jaké jsem zažil při vítězném gólu ve finále Anglického poháru před zaplněným Wembley."
