V roce 1968 byl kapitánem týmu, který jako první anglický klub vyhrál evropskou trofej. V roce 1999 pak z tribuny jako čestný předseda klubu sledoval neuvěřitelný závěrečný obrat a vítězství Manchesteru United 2:1 nad Bayernem Mnichov…
Finále Ligy mistrů v roce 1999 na barcelonském Nou Campu muselo být pro vás velmi vzrušující. Mohl byste porovnat vaše pocity tehdy a při přebírání poháru v roce 1968?
Při obou příležitostech jsem měl úplně jiné dojmy. V roce 1968 jsem byl velmi dojatý, protože jsem měl v hlavě vzpomínky na kamarády, kteří před 10 lety nepřežili letecké neštěstí. V Barceloně jsem cítil jen radost. Finále se navíc hrálo v den narozenin Sira Matta Busbyho.
Jak by se zápas Siru Mattovi Busbymu asi líbil?
Jsem se jistý, že jeho duch byl na stadionu přítomen a Matt byl velmi šťastný. On měl Alexe Fergusona velmi rád. Na klubových schůzích, když Alex něco říkal, Matt vždycky souhlasně přikyvoval. Byl by velmi potěšený. To on nastartoval všechny úspěchy týmu z Old Trafford a Alex v jeho díle pokračoval. Rok 1999 znamenal fantastickou sezónu. Na její konec nikdy nezapomenu.
V letošní sezóně bylo spousta dramatických koncovek, ale finále s Bayernem se ani nic nevyrovná…
Bayern Mnichov dal gól velmi brzy, takže jsme měli celý zápas na zvrat. Ale čas ubíhal a ubíhal. Říkal jsem si, že jestli se nám podaří dostat míč do vápna, máme hráče, kteří umí skórovat, ale Bayern všechny centry blokoval. Do konce zápasu chybělo pár minut, když kolem mě procházel prezident UEFA Lennart Johansson. Chystal se na předávání poháru. Pronesl ke mně: „Je mi to moc líto, Bobby.“ A já na to: „Takový je život, pane prezidente, přijdou jiné zápasy.“ Když se dostal z tribuny dolů, viděl jak vítězové smutní a poražení se radují… Při čekání na výtah zmeškal oba naše góly!
Jak jste při těch gólech reagoval?
Když dal gól Teddy Sheringham, okamžitě jsem se podíval na pomezního rozhodčího, jestli nemává ofsajd. Pak jsem se začal radovat a skákal jsem po zádech nějakým lidem z UEFA, kteří seděli pode mnou. Omluvil jsem se a oni to přijali s pochopením. Usadil jsem se a říkal jsem si, že máme 30 minut prodloužení na to, abychom zápas vyhráli. Najednou jsme vybojovali rohový kop. Teddy ho šikovně prodloužil na zadní tyč, kde samozřejmě čekal jeden z nejlepších zakončovatelů, které jsem kdy viděl, Ole Gunnar Solskjaer. A bylo to tam. Nevěřil jsem svým očím. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že jsme vyhráli.
Góly v posledních minutách jsme viděli i v této sezóně. Kde se v hráčích bere ten vítězný duch?
To je prostě duch Manchesteru United. Všichni hrají na 100 procent celých 90 minut, protože nikdy nevíte, kdy to tam může spadnout… To není jen naše sebedůvěra, ostatní týmy vědí, že my hrajeme až do konce. Tak se stáhnout a snaží se zuby nehty bránit a to je přesně voda na náš mlýn. Částečně je to anglickým způsobem hry, který není nikdy nudný. Svoji roli hraje také dělnický původ klubu. Fanoušci v týdnu tvrdě pracují a na zápase se chtějí bavit! O to se vždycky snažíme, bavit a nikdy se nevzdávat. Taková je naše tradice, tím je náš klub jedinečný, což se toho památného večera naprosto jednoznačně ukázalo.